THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tohle vlastně není nic jiného než upocený, lehce uřvaný rock’n’roll zahraný s mladickým elánem a příklonem k hardcore scéně. Chytlavá kytarovka s trendy „ksichtem“ má ve svém středobodu dostatečně šíleného zpěváka v osobě Jason Aalon Butlera, který jako jediný ze současné sestavy působí v LETLIVE již od jejího založení v roce 2002. Sám musel na onu chvíli, kdy jeho kapela výrazněji prorazí, čekat dlouhých devět let. Situace se pro skupinu změnila hlavně po tom, co je v roce 2008 viděl na koncertě Oliver Sykes z BRING ME THE HORIZON. Jejich album „Fake History“ opětovně vydala stáj Epitaph Records a věci se daly do pohybu. Společná turné s předními partami, okupujícími hranici melodického hardcoreu a rock’n’rollu, tuto smečku oprávněně katapultovala do záře reflektorů.
„The Blackest Beautiful“ je jen potvrzení jejich současné pozice. Stále mladá a současně již dost protřelá banda muzikantů dokáže stavět skladby, kterým fouká do plachet silný svěží vít, pohánějící mnohé kusy s téměř hardcoreovým zápalem, ale současně se nezdráhá rozvolnit hutné, zběsilé momenty melodickým vokálem, jenž má notně pocukrovaný chuťový ocas. Tyto dva fragmenty se u LETLIVE mezi sebou nijak vzájemně neperou, ale naprosto přirozeně se proplétají a tvoří tak pestrou paletu barev, jimiž aktuální skladby doslova hýří.
Novinka „The Blackest Beautiful“ jde ještě o něco víc naproti posluchači, než její předchůdce „Fake History“, a obsahuje nejen více motivů, které se „zaryjí“ již napoprvé, ale i pestřejší množství stylů, jež do sebe LETLIVE do sebe za poslední dobu absorbovali. Z mého pohledu natočili album široce rozkročené mezi hardcorem a mainstreamovým rockem a na rozdíl od většiny podobných mě až na dvě, tři výjimky baví vše i po mnoha měsících od vydání.
7 / 10
Dobré, ale Fake History bolo lepšie (a album má fakt otrasný zvuk)
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.